Červen 2015

Addicted to you

23. června 2015 v 20:52 | Echeverdie
Byla jsem v práci, jako každý jiný večer. Dělala jsem servírku v jedné zašité restauraci, kam nikdo jiný než místní nechodil. Pojem místní znamená starý dědky nad 50, kteří se každý večer opijí a pořád na mě čumí a svlékají mě pohledem. Pro jistotu jsem u sebe vždy měla zbraň. Nenáviděla jsem to tam, ale byla to jediná možnost, jak si vydělat na odchod pryč z tohohle zapadákova.
Zrovna jsem utírala stoly když vešla. Nádherná sebevědomá blondýnka v béžovém kostýmku. Taky mě zaregistrovala a usmála se na mě, jen tak letmo a dál kráčela k pultu. Bylo mi jasný, že se něco stane, tak krásná slečna by se tady neobjevila náhodou. Chvíli popíjela a sem tam se na mě koukla, naše pohledy nikdo neviděl.
Potom ani nevím co se stalo, jen jsem slyšela řachu a viděla, jak na hospodského míří pistolí. Ale nevychytala to, místní štamgasti si budou svoji oblíbenou hospůdku chránit a šli na ni zezadu. V tu chvíli jsem ani nevěděla, co dělám, vytáhla jsem vlastní pistoli a kryla jí záda. Mezitím blondýnka vymámila z hospodského všechny peníze z kasy, chytla mě za ruku a vyběhly jsme pryč.
Venku měla auto, chvíli jsem váhala a pak nastoupila k ní, tady jsem stejnak už zůstat nemohla. Představily jsme se a já jsem Amélii odvyprávěla svůj životní příběh, o tom jak mi zemřela matka s bratrem na tyfus a jak jsem marně zkoušela hledat otce. Potom jsme se začaly bavit víc banálně a nakonec jsme se smíchem dusily. Byla úžasně vtipná a nádherná, ten její nosík byc mohla obdivovat celý dny.
Přijely jsme do města a Amélie zamířila ke zlatnictví, už předtím jsem tušila, že se loupením nejenom živí, ale byla to její vášeň proti které jsem absolutně nic nenamítala, přišla mi přitom sexy. I tak jsem byla trochu nervózní a tak jsem nechala na blonďaté slečně veškerou iniciativu a jen jsem jí jistila svojí zbraní. Amélie nebyla zlá, nikdy by nikoho nezabyla, ale očividně se jí líbil ten pocit, že by mohla. Po ukončení jsme znovu nastoupily do auta. Teď už jsem byla i já uvolněnějsí, byla jsem si jistá, že mi Amélie neublíží.
Začalo se smrákat a moje kráska mě vzala na vyhlídku nad město, vyšly jsme z auta a sedly si na kapotu, chvíli jsme jen tak mlčely a bak mě obejmula kolem ramen. Jelikož byla zima, dlouho jsme tam nevydržely.
Vzala mě k sobě domů. Nejsem si jistá, jestli tam bydlela dlouho, ale dle prázdných polic soudím, že ne. Pravděpodobně byla pořád na cestách a jedinou stálou věcí jí byla zbraň.
Avšak doma nebyla sama, bylo tam s ní několik můžu. Několik mladých přitažlivých mužů, nikdy jsem o nich nic pořádně nezjistila. Jak jsme vešly, šla přímo do ložnice a začala mě líbat, líbat, líbat a svlékat. Předpokládám, že záměrně nechala dveře otevřené a tak se k nám přidali ti muži. Nevím, jestli to byli všichni, co tam s ní žili, ale v tu chvíli mi na tom nezáleželo. Položila mě na postel. Byla jsem jí jako omámená. Líbala mě, svlékala mě a jí nechala, ovšem sama jsem jí nesundala ani kabátek, doteď toho lituji. Pak si k nám lehl modrooký hnědovlasý model. A světe div se, Amélie se ke mě otočila zády a pokračovala s ním. Chvíli jsem jen tak koukala, ovšem nebyl to jediný chlap v místnosti a tak jsem se rychle zabavila taky. Teda upřímně zabavil mě model tentokrát liščího vzhledu. Trochu si myslím, že jim Amélie platila, nebo jestli jí byli tak unešení, kdo ví. Každopádně jim šlo hlavně o naše uspokojení. Všichni se u nás střídali, mezi sebou nic neměli. Když to zrovna nebyli oni, kdo se nás dotýkal, jen se na nás dívali. Když už jsem slyšela, že blondýnce nechybí dlouho aby se dostala na hranici, všechny jsem odstrčila a začala jí líbat a na samotný vrchol jsme se dostaly spolu. Jako celý večer, všichni v místnosti na nás koukali a v tu chvíli jsem jí začala upřímně milovat. Potom jsme už jen tak ležely a dívaly jsme se navzájem do očí. Cítila jsem mezi námi pouto a myslím, že i oči naproti ten signál vysílaly. Chtěla jsem aby okamžik trval věčnost.
Následující dny jsme plánovaly přepadení místní banky, abychom mohly odjet někam na jih, moje přání. Policie už určitě věděla o mém činu v zapadákově.
Když den D nastal nebála jsem se, brala jsem to tak, že si to užijem, stejně jako malá přepadení předtím. Avšak nervozitu jsem cítila a moje přítelkyně to vycítila, chytla mě za ruku. Potom šlo všechno podle plánu a v blondýnčiných očích se zračilo pobavení. Užívala si to, jako by nikdy neměla zemřít.
Potom přijela policie, nemám tušení, jak na nás přišli. Každopádně i na to jsme měly plán a tak Amélie šla otevřít sejf, nebála jsem se a hlídala jsem rukojmí. Když se moje kráska vracela, spadla.
Okamžik začal tuhnout a čas se zvláčněl. Proč se nezvedá, proboha proč se nezvedá. Ne, to není krev, to rozhodně nemůže být krev. Rukojmí se začali zvedat a všude nastal zmatek, kdežto já se nemohla ani pohnout. Po snad věčnosti jsem se pohla a bežela k ní. Koukala mi do očí, ale nic neříkala. Stejně jsem to veděla, tohle byl pohled na rozloučenou. Jakoby říkal: "tolik jsme toho mohly zažít."
A tak mi moje spřízněná duše zemřela v náručí. Nemáte jediný důvod mě soudit za to, co udělám teď. Vzali jste mi můj život, všechny možnosti, celej můj svět. Mohlo to jít i bez násilí, nikomu bychom neublížili. Omlouvám se za to, co teď udělám, ale je to všechno vaše vina, měli jste nás nechat! Vždyť to jsou jenom peníze. Copak tahle banka je víc než Améliin život? Půjdu za ní a vás vezmu s sebou.